O zapomenutých řemeslech železářského Podbrdska

Výroba železa proslavila Podbrdsko po celé Evropě – hamry a hutě neodmyslitelně patřily ke zdejšímu životu. Většina řemesel, která byla spojena s těžbou a zpracováním železné rudy, upadla do zapomnění. Přesto vtiskla podbrdskému kraji nezaměnitelný ráz, který přetrval do dnešních dní.

Cvočkařská dílna v Rožmitále pod TřemšínemDílna z přelomu 19. a 20. století je součástí Cvokařského muzea ve Starém Rožmitále, foto: Kamila Kohoutová

Evropská železářská velmoc

Řemesla, která proslavila podbrdský kraj, se zrodila na základě dvou velkých odvětví lidské činnosti. Vedle těžby a zpracování stříbra, olova a dalších polymetalických rud šlo zejména o výrobu železa – až do počátku 19. století bylo Podbrdsko hlavní produkční oblastí železa v Rakousko-Uhersku. Zdejší kraj splňoval všechny předpoklady, aby se stal evropskou železářskou velmocí: skrývala se zde bohatá naleziště železné rudy (s dobýváním je spojena například Jedová hora, vrch Ostrý a Baba, Červený vrch, Komorsko či Kokšín), nacházel se tu dostatek vody (využívány byly potoky a řeky Klabava, Litavka, Vlčava nebo Červený potok, za účelem rozvoje železářství na Podbrdsku byly vybudovány i dvě plošně nejrozsáhlejší vodní nádrže v Brdech, Hořejší a Dolejší Padrťský rybník) a v brdských lesích nebyla nouze o dřevo, ze kterého se vyrábělo dřevěné uhlí do vysokých pecí.

Přestože je první výroba železa na Podbrdsku doložena už v době železné (svědčí o tom nálezy například v Tihavě u Hořovic nebo ve Stradonicích nedaleko Berouna), ke skutečnému rozvoji podbrdského železářství došlo až ve 14. století. Poptávka po železe rychle stoupala, dovoz ze zahraničí byl nákladný, a lidé tak hledali cesty, jak železo vyrábět snadno a levně i doma. Vynález vodního kola navíc zcela změnil dosavadní způsob výroby. Vodní energie najednou mohla být využita k pohánění kladiva, takzvaného hamru. „Od té doby nalézáme železné hutě u hlavních potoků a říček Podbrdska, tedy tam, kde pracovaly i pozdější výkonné pece. A proto také možno od poloviny 14. století často zcela plynule a bez větších časových mezer sledovat tradici výroby a zpracování železa v řadě míst,“ popisuje rozvoj podbrdského železářství Gustav Hofmann.

K těmto místům patřil především Komárov na Hořovicku, Rožmitál pod Třemšínem nebo Dobřív na Rokycansku. Není náhodou, že právě podbrdský kraj je spojen i s dalším důležitým mezníkem, kterým byl přechod k nepřímé výrobě železa ve vysokých pecích. Vůbec první vysokou pec – nejen na Podbrdsku, ale pravděpodobně i v celých Čechách – postavil na konci 16. století ve Strašicích Jindřich Kašpar ze Sartu. Během 17. století se celé Podbrdsko postupně přeorientovalo na produkci železa. Intenzivně se stavěly vysoké pece, vznikaly rybníky a hutě, hledala se další ložiska železné rudy. Na začátku 19. století byly v Komárově v provozu čtyři vysoké pece, za jediný rok se tu vytěžilo téměř 12 tisíc tun železné rudy a vyrobilo přes 2 tisíce surového železa. 

Kovář při práci ve vodním hamru DobřívVodní hamr Dobřív je největší a nejvýznamnější památka svého druhu v Česku, foto: Západočeské muzeum v Plzni

Brdské lesy patřily uhlířům

Když podbrdské hutě a hamry zažívaly svůj největší rozmach, dal se ve zdejší krajině spatřit zvláštní obraz – z brdských lesů stoupaly bílé sloupce kouře. To uhlíři pálili dřevo na výrobu dřevěného uhlí. I dnes lze při toulkách Brdy narazit na pozůstatky související s těžbou železné rudy, a to v podobě milířišť.

O řemesle, kterému už odzvonilo

Základem milíře byl kůl, kolem kterého uhlíři naskládali drobné suché roští. Následovalo položení podlahy, což byla polena, paprskovitě složená od kůlu uprostřed kruhu k jeho okraji. Kruh – základna milíře – míval v průměru pět až osm metrů. Pak se od prostředka začala kolmo stavět polena, obvykle ve dvou, u velkých milířů i ve třech vrstvách. Průměrně se do této dřevěné pyramidy vešlo čtyřicet plných metrů dřeva. Po složení se hromada přikryla vrstvou mechu a kanálkem v úpatí milíře, pomocí dlouhé tyče, zapálili vnitřek z roští. Nato se povrch poházel vrstvou hlíny, aby milíř nevzplál jako táborák. 

Obvykle se pálily dva až čtyři milíře. Jeden hořel, druhý se stavěl a třetí rozebíral. Často byla každá hromada jinde, a uhlíři tedy stále putovali a také museli své dílo ustavičně hlídat. Pálení milíře trvalo pět až šest dnů. Pak uhlíři zcela ucpali horní otvory a milíř asi deset hodin ochlazovali. Ochlazování bylo postupné strhávání mechového obalu a opětné přikrývání pouze slabou vrstvou hlíny. Hromada se nechala ještě den v klidu a potom se začala hrabat. To se lopatou zuhelnatělé dřevo rozhazovalo kolem milíře. Tato práce se dělala výhradně v noci, aby uhlíř viděl poslední jiskry a mohl je ulít.

Jan Čáka – Toulání po Brdech (zkráceno a upraveno)

Věhlas komárovské umělecké litiny

V souvislosti se vznikem vysokých pecí se otevřely dveře dvěma novým oborům – uměleckému slévačství a produkci litinových výrobků. Přestože litina nebyla hlavním produktem železáren, a zprvu se z ní vyráběly praktické předměty jako závaží, hmoždíře nebo kovadliny, brzy si našla cestu do uměleckého průmyslu a stala se v něm zcela nepostradatelným materiálem. Kromě užitkových a dekorativních předmětů či plastik pronikla i do stavitelství a architektury. Právě věhlasné hořovické železárny s komárovskými slévárnami patřily v 19. století k hlavním producentům umělecké litiny v Čechách. Odlévaly se tu nejrůznější stojánky, dózy, dekorativní nádoby, medaile, plakety, reliéfy, plastiky nebo busty, ale také mříže, kašny či zábradlí (jedno takové zdobí vyhlídku na Jindřichově skále od roku 1910). Vrchol slévárenského umění pak představovaly litinové šperky.

V Komárově se zrodil také monumentální památník protinapoleonské bitvy u Přestanova, památník věnovaný obětem důlního požáru v Příbrami, kandelábry slavnostního osvětlení na pražských náměstích (Hradčanské náměstí, Malostranské náměstí, Náměstí Jana Palacha), litinová výzdoba Národního divadla a Národního muzea či Hanavský pavilon vyrobený pro Zemskou jubilejní výstavu v roce 1891. Věhlas zdejších sléváren dodnes připomíná Muzeum umělecké litiny. Expozice zahrnuje 650 předmětů, odlitků a slévárenských modelů ze sbírek Národního technického muzea v Praze, které pochází z první poloviny 19. století – tedy z doby, kdy patřily komárovské slévárny k předním evropským výrobcům. Výstavu pak doplňují hornické památky, které odkazují na tradici dolování na Komárovsku.

Podbrdská světniceŽivot v typické domácnosti přibližuje Podbrdské muzeum v Rožmitále pod Třemšínem, foto: Kamila Kohoutová

Těžká práce cvočkařů

Dalším ze zapomenutých řemesel, které se rozvinulo na Podbrdsku a které mohlo vzniknout díky tradici zpracovávání železné rudy, bylo cvočkařství. Výrobě kovaných hřebíků, skob a cvočků se věnovali i lidé, kteří přes léto pracovali v lese nebo na poli. Šlo o práci velmi těžkou, ale rozšířenou. Jen v Rožmitále pod Třemšínem toto řemeslo na počátku 20. století provozovalo na 500 cvokařů. K dalším cvočkařským centrům patřily Hořovice, Hostomice nebo Mýto u Rokycan. Hřebíky a cvočky, které v tmavých podbrdských chalupách vznikaly, měly různou velikost i způsob ukování podle účelu, kterému sloužily – od hřebíků pro tesaře po cvočky pro obuvníky. Velký rozvoj zažilo cvočkařství během 1. světové války, kdy se cvočky používaly pro okování vojenských bagančat.

„Cvočkař rozžhavil ve výhni konec železného prutu a na kovadlu vykoval tělo a špičku hřebíku. Pak z drátu odeskl započatý výrobek, tento kousek nasadil do otvoru formy a zploštil hlavičku hřebíku. Nakonec lehkým úderem na spodku formy vystrčil hotový kus a hodil jej do nádoby s vodou,“ popisuje Jan Čáka, jak cvočkaři pracovali. „Patnáctkrát až padesátkrát, podle druhu hřebíku, musel cvočkař udeřit kladivem, než odlétl hotový výrobek.“ Vyzkoušet si práci cvočkaře dnes mohou návštěvníci Podbrdského muzea v Rožmitále pod Třemšínem. Součástí expozice je i plně funkční cvočkařská dílna neboli veřtat. Téměř 300 let starou tradici připomíná i Cvokařské muzeum ve Starém Rožmitále, kde je k vidění zachovaná dílna z přelomu 19. a 20. století.

Tipy na výlety

Z Hořovic do litinového kraje

Trasa začínající v Hořovicích vás na kole dovede až do oblasti, kterou proslavil železárenský průmysl. Ostatně litinové předměty se v Komárově vyrábějí dodnes, a dokonce tu mají i své malé litinové muzeum.
Naplánovat výlet > 

Městský okruh Rožmitálem

Trasa je vhodná pro všechny, které zajímá historie, památky, lidová architektura, projevy lidské vynalézavosti i hezké přírodní prostředí. Spojit ji můžete s návštěvou Podbrdského muzea a Cvokařského muzea.
Naplánovat výlet > 

Literatura


ČÁKA, Jan. Toulání po Brdech: souhrnné vydání knih Po Brdech se chodí pěšky a Brdské toulání. Vyd. 3. Praha: Mladá fronta, 2010. ISBN 978-80-204-2360-3.

Historie železáren. Oficiální stránky městyse Komárov [online]. Dostupné z: https://www.ikomarov.cz/turistika/muzeum/historie-zelezaren/

KROUPOVÁ, Kristýna. Cvočkařství na Podbrdsku. Praha, 2012. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta, Katedra dějin a didaktiky dějepisu. Dostupné také z: http://hdl.handle.net/20.500.11956/40723

POUSTKA, Roman. O milířích. Brdy: stránky milovníků brdských hvozdů [online]. 2009. Dostupné z: http://www.brdy.org/content/view/160/30/

POUSTKA, Roman. O železném dolování. Brdy: stránky milovníků brdských hvozdů [online]. 2020. Dostupné z: http://www.brdy.org/content/view/344/30/

Umělecká litina. Oficiální stránky městyse Komárov [online]. Dostupné z: https://www.ikomarov.cz/turistika/muzeum/umelecka-litina/

Galerie článku

Dílna z přelomu 19. a 20. století je součástí Cvokařského muzea ve Starém Rožmitále (foto: Kamila Kohoutová)

Vodní hamr Dobřív je největší a nejvýznamnější památka svého druhu v Česku (foto: Západočeské muzeum v Plzni) Život v typické domácnosti přibližuje Podbrdské muzeum v Rožmitále pod Třemšínem (foto: Kamila Kohoutová)

Další články:

119064200_3213272455460343_7611133954845308749_n104012063_947519955691148_3032012060291231248_n128410794_441709710163890_4409215819584628903_n119736965_341439530389001_5326322143378511692_n